Umění a proces facilitace

Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik času denně trávíte v různých interakcích, ať už na pracovních schůzkách, poradách, workshopech, v kuchyňkách anebo při setkáních s dětmi, partnery a rodinou?

Uvědomili jste si, jak vám v nich často je?

V jaké komunikační a emoční kvalitě se odehrávají?

Jak z nich odcházíte? Vyživení, nadšení, s příjemnou náladou, s pocitem vzájemné spolupráce – nebo spíše „vyšťavení“, frustrovaní, pořád za něco bojujete, někoho přesvědčujete a někteří lidé vás fakt štvou?

Co zažíváte častěji?

Možná raději mlčíte, abyste se vyhnuli nepříjemným střetům, i přesto, že to, co se dohodlo, vám přijde jako nesmysl. A i když se tzv. „dohodnete“, jak rychle vaše dohody směřují k cíli a naplnění společného záměru?

Kolikrát jste z nějakého rozhovoru či setkání odcházeli s pocitem, že to, co jste si dohodli, je naprosto jasné? A pak zažíváte údiv nad realitou. Vynořují se různá neporozumění, mluvení jeden přes druhého, opakování stejných myšlenek, zacyklení, nekonečná diskuse, hádání se nad nepochopitelnými věcmi, hodnocení názorů či pocit, že mlčet je nakonec výhra.

Jak z toho „krysího kolečka“ neefektivity ven?

Naše cenné zkušenosti a objevy, jak na to, je umění facilitace. Základem slova facilitace je zjednodušení či usnadnění. Jsou typy setkávání, kde nás bavilo a baví mít k dispozici i tento mindset a dovednosti facilitátora – toho, který vede proces setkání v jasně vymezeném čase efektivně k cíli, při vhodném zapojení účastníků, s jasnými dohodami a v bezpečně vytvořené atmosféře.

A to věříme, že chceme každý. V realitě každý z nás je facilitátor a v téhle roli se ocitáme častěji, než si myslíme. Co nás odlišuje, je, jestli si uvědomujeme, že základní motivací facilitace je něco opravdu usnadnit a ulehčit. A jestli do různých interakcí tuhle motivaci neseme – nebo nás převálcují motivace jiné, tak trochu „zvířátkové“: vyhrát, vybojovat si to, přesvědčit ostatní, aby chtěli naše řešení bez ohledu na jejich potřeby.

Jste občas udivení, že racionalitu tématu převálcují emoční reakce, ať už více či méně viditelné, a z „jednoduchých“ témat jsou najednou témata konfliktní, cyklící se a nepříjemná?

Jo, je fajn mít základní dovednosti facilitace a taky je super rozumět sami sobě. Co já jako facilitátor vnáším do pole dané skupiny a do jednotlivých interakcí?

Dalším uměním je pracovat efektivně se skupinou a vším, co skupina přináší. Je úžasné, pokud s tím vším umím zacházet tak, že usnadním sobě, skupině, rodině dosáhnout společného záměru a cíle. Zázrakem je, pokud se v tom všichni účastníci cítí spokojení, uznaní ve svých názorech, odcházejí s pocitem důstojnosti a vzájemného respektu.

Také se hodně mluví o leadershipu v mnoha podobách. Za nás je umění facilitace jednoznačně nedílnou součástí zralého leadershipu. Existují různé úrovně facilitace, stejně jako jsou různé kvalitativní úrovně v jiných profesích.

Je toho hodně, o co se zralý a celistvý facilitátor může umět postarat. Je to cesta. Jsme šťastny, že jsme se po ní vydaly. Máme z ní mnoho cenných zkušeností, umožňuje nám být ve vztazích ve zralejší podobě a umět se o sebe zdravě postarat.

A co vy? Láká vás rozšířit se v roli facilitátora/facilitátorky? Láká vás růst v hodnotách zralosti, celistvosti, různorodosti a odvahy být více sám/sama sebou?

Jaká je ta vaše představa o facilitaci a jaký k ní máte vztah?

Pokud se vás toto téma dotklo, srdečně vás zveme do výcviku „Umění a proces facilitace“.